Vážení příznivci našich aut, v dalším textu Vám Vladimír Liška vylíčí, jaká byla letošní Alpská jízda, známá pod místním názvem Alpenfahrt 2011.

Jen k tomu názvu atd. dodávám, že rakouská Rallye Alpenfahrt 1965 se stala doménou a kořistí tehdy nového vozu z Československa – Škoda 1000 MB. Proto všechny cesty vedoucí přes Alpy tuto historii a skutečnost evokují.  Alpy jsou pro embéčka velká a trvalá výzva, mnohdy překonávaná jen vůlí řidičů

ALPENFAHRT 2011 – jízda vozů Škoda do Alpských průsmyků
/letní Montafon a okolí autovlakem z Vídně – Automobilní zážitky prožil a popsal Vladimír Liška s červeným 1000 MBX /

Naši přátelé z rakouského Skoda Veteranenclub Austria uspořádali pokračování naší loňské Alpské jízdy za poznáním horských průsmyků a silnic. Za MBX Club Praha se na cestu vydaly dvě posádky jedoucí s vozy 1000MBX a 1000MB.

Do Rakouska jsme odjížděli 11.8. odpoledne z Chrudimi směrem na Vídeň, kde jsme se měli setkat s ostatními účastníky této akce. Cesta od nás probíhala naprosto hladce, po mnoha nevlídných dnech srpnového počasí nám na cestu vysvitlo slunce a předpověď slibovala, že by slunečno mohlo několik dalších dní vydržet. V podvečer jsme zaparkovali před domem našich přátel a po přivítání na nás čekala večeře na terase s výhledem do zahrady zahalené paprsky zapadajícího slunce. Naprostá idylka, co víc jsme si mohli pro začátek přát.

Ale netrvalo dlouho a pohoda se, mírně řečeno, změnila v nervozitu až mírnou paniku. V devět večer jsme měli vyrazit na nádraží, kde bylo plánováno setkání s ostatními účastníky a naložit vozy na autovlak.   Ani ve snu mě nenapadlo, že když v takovém klidu dojedu do Vídně, že by vzápětí mohl nastat nějaký problém. Ale stalo se. Po nastartování motor nechtěl vůbec jít do otáček a při pokusu o rozjezd zhasl. Bylo evidentní, že je nějaký problém s nedostatkem paliva v karburátorech. Minuty běžely a ani po výměně palivového čerpadla se situace nezměnila. Naprosto infarktová situace. Nejpozději ve 22 hodin máme být na nakládce a my se za světla baterky snažíme najít závadu. Nakonec se přece jen podařilo – vadná přívodní hadička k palivovému čerpadlu. No comment.

Po zrychleném přesunu noční Vídní jsme přece jen před desátou dorazili k nakládce na autovlak na nádraží Westbahnhof.   Auta jsou na vagónech a my si konečně můžeme oddechnout a seznámit se s dalšími posádkami.

Ráno se probouzíme v Německu a koukáme z oken vlaku na Bodamské jezero, vlak se zde obrací a po přepřáhnutí lokomotivy se vrací zpět do Rakouska do stanice Feldkirch. Jsme v nejzápadnější části Rakouska na rakousko-švýcarsko-lichtenštejnském trojmezí. Auto chytá na první otočení startéru a já s úlevou sjíždím s ostatními z vagónu dolů. Slunce svítí a doufám, že už mám to horší vybráno.

Naše kolona devíti vozů opouští město. Skály, pod kterými leží Feldkirch se rozestupují a před námi se rozevírá horské údolí Montafon. Projíždíme Bludenz, Schruns a směřujeme do St. Gallenkirch do hotelu BaseMontafon. Již na první pohled je zřejmé, že tady je to jiné než v Tyrolsku, které jsme navštívili loňský rok. Blízkost Švýcarska je zřejmá nejen podle množství poznávacích značek se švýcarským křížkem na autech, ale také na architektuře domů. Údolí Montafon bylo až do padesátých let minulého století zapomenutou zemí, sevřenou kolem dokola horami tyčícími se do výše až 3000 m. Tehdy tato oblast neměla ani přímé silniční spojení s okolím. O rozvoj Montafonu se zasloužila především výstavba přehrad, která začala už před válkou, ale až v poválečném období se rozběhla naplno. Horské silnice byly původně budovány jako zásobovací nakonec díky nim začali tuto část Rakouska objevovat turisté a lyžaři. V dnešní době patří tato oblast díky velkým investicím k nejmodernějším lyžařským centrům v Evropě.

Po ubytování v hotelu a krátké přestávce odjíždíme na vyhlídku k hotelu Vergalden. Je to pro nás a naše vozy taková první ochutnávka horských cest a cestiček, po kterých se budeme nyní převážně pohybovat.

Následuje přesun do Silbertal a lanovkou Kristbergbahn k horskému Panoramagasthof Kristberg, kde můžeme ochutnat některé z místních specialit. Úžasný výhled na okolní hory od stolu, dobré pití a jídlo je naprosto dokonalou kombinací, pro krásně strávené odpoledne. Říká se dobrého pomálu, ale my jsme si přesto dali nášup a rozhodně jsme nelitovali. Okružní jízdou po okolních kopcích jsme se přesunuli do městečka Schruns, kde jsme naše vozy zaparkovali na pěší zóně před kostelem.

 

 

Zaparkované vozy se okamžitě staly středem pozornosti místních občanů a zejména turistů. A přiznejme si, co víc může potěšit, když člověk vidí, jak lidé hltají každý detail jeho vozu a uznale pokyvují hlavami. A nemluvě o atmosféře při průjezdech historických center malebných rakouských měst, kde nás vždy zdravili kolemjdoucí. Mě osobně naprosto fascinovala slušnost a vstřícnost řidičů, kteří ač nemuseli, nám dávali přednost na křižovatkách a umožňovali naší koloně nerušený průjezd. Ale to jsem teď trochu odbočil.

 

Absolvovali jsme zde prohlídku místního muzea – Montafoner Heimatmuseum Schruns, konkrétně expozici mobiliářů. Procházeli jsme místnostmi, které ukazovaly, jak v tomto regionu lidé dříve žili, bydleli a pracovali. Člověk si může vše prohlédnout a osahat, přičemž ho nikdo ho nekontroluje ani nehlídá. Po prohlídce máme ještě chvíli času, který někteří využívají k procházce přilehlých uliček a jiní k posezení v blízké kavárně. Po večeři v hotelu nám to ale nedá, a po drobné údržbě vozů vyrážíme ještě na příjemnou večerní procházku po okolí hotelu.

 

Ráno ti z nás, co si nezatáhli závěsy na oknech, jsou brzo probuzeni sluneční paprsky, slibující další krásný den. Ty ostatní, co si zatemnili a spí jak Šípková Růženka, musíme vytáhnout za nohu z postele, aby stihli snídani. /Doslova – Polez Vlachu z pelechu/

 

Při pohledu na bohatý švédský stůl začínáme mít pocit, že nejsme na výletě, ale na krmníku. A to nám je ještě připomínáno, že co nesníme hned, tak si máme zabalit sebou na svačinu. Rakouským přátelům to až tak mimořádné nepřipadá, ale my co jsme zvyklí, že nás v hospodě skoro každý natáhne, tak koukáme jako blázni.

 

Startujeme vozy a naše dnešní výprava opět směřuje na Schruns. Po průjezdu městem je nás ale nějak méně. Vzápětí se z vysílačky dozvídáme, že jeden vůz má problém s brzdami a že další dva mu asistují. Chvíli jsme čekali na vyhlídce nad městem, ale potom jsem usoudil, že bude asi lepší, když se k nim vrátím a pomohu s opravou. Už jen proto, že jsem se v tom předchozího dne také vrtal. Ale nalezl jsem je, jak už balí nářadí. Rozjíždíme se, ale po několika stovkách metrů opět problém. Že se ozývá nějaký divný zvuk ze zadního kola. Ptám se čím dotahovali buben a hned mi bylo jasno. Sundáváme kolo a posíláme kolegu schánět po okolních domech pořádnou trubku. Než jsme se rozkoukali byl zpět a nesl něco jako stupačku z terénního auta. Tak s takovým vercajkem to jde samo a za okamžik je hotovo. Ten dobrý horal, co nám ji půjčil, dostal na oplátku Budvar, nad nímž uznale pokyvoval hlavou. A můžeme pokračovat v jízdě. Trasa Bartholomäberg – Bludens – Brand. Na konci Brandu začíná vyhlídková silnice Schattenlagantstrasse kterou se dostáváme do výšky 1565 m.n.m. A tak jako i na jiných podobných silnicích i zde každý metr cesty je zážitek s výhledy na fantastické přírodní scenérie napravo, nalevo i přímo před námi. Po několika zastávkách k fotografování přijíždíme na parkoviště u stanice lanovky, kterou se dostaneme k jezeru Lünersee do výše 1970 m.n.m. V restauraci na hrázi obědváme a potom jdeme na vycházku přes hráz. Po skalnaté cestě pokračujeme po břehu jezera. Odměnou nám je úžasný výhled na hráz s vodní hladinou a hluboké údolí pod ní.

Jen je škoda, že máme tak málo času na poznávání tolika krásných míst. Sjíždíme serpentinami zpět do městečka Brand a na chvíli zastavujeme. Když jsme chystáme zase jet dál přichází k nám nějaká slečna a říká nám „ Jé, vy jste přijeli z Čech? Tak to pojďte k nám na kafe“. Poděkovali jsme za pozvání a vysvětlili jí, že nás je trochu větší banda a že musíme pokračovat v cestě. Jedeme zpět na Bludens. V tomto městě je veliká čokoládovna firmy Suchard, ve které se vyrábí známá čokoláda Milka. Fialové krávy jsme sice neviděli, ale v širokém okolí čokoládovny voní kakao. A už zase stoupáme do kopců. Před námi je Ludesch – Sonntag – Faschina. Na vyhlídce si v restauraci dáváme ledovou kávu, pokoukáme po okolí a vyrážíme na zpáteční cestu do hotelu.

 

Další ráno není vstávání až tak jednoduché, protože jsme šli poměrně dlouho spát, ale nedá se nic jiného dělat. Po královské snídani nakládáme zavazadla do aut a chystáme se opustit Montafon. Čeká nás poměrně dlouhá cesta do Tyrolska, kde strávíme další a poslední noc při naší jízdě do Alp. Po natankování vyrážíme směr Gaschurn. Dojíždíme na konec údolí a hned za Partenenem se zvedá strmý svah, kde platíme mýtné a pokračujeme po horské silnici Silvretta Hochalpenstrasse. Tato horská silnice byla budována za války. Naprosto úžasná, krásná, fantastická – no prostě nevím, jak to popsat. Přírodní scenerie, kterou se vine silnice a zatáčka za zatáčkou. Nejedeme do tak velkých stoupání jako na Grossglockner, ale to neznamená, že by to tady bylo méně zajímavé. Protože jsme vyrazili poměrně brzo, tak zatím není hustý provoz a v protisměru jede minimum aut.

 

 

 

Na parkovišti u Silvretta-Stausee je zatím poměrně prázdno a tak můžeme s auty pózovat v místech, kde jinak parkují autobusy. Po focení a prohlídce hráze pokračujeme dál směr Ischgl a Weisberg. Sjezd dolů je poměrně pozvolný a potkáváme velký počet cyklistů. Projíždíme údolím a za Landeckem se dostáváme na dálnici A12, po které jedeme dál směr Innsbruck – Jenbach. Zde dálnici opouštíme a odbočujeme směr Zell am Ziller. Tam si dáváme pozdní oběd a také se musíme trochu vyvětrat – vyluftovat. Přeci jen jet ve 30 stupňovém vedru na koženkových sedačkách, to není až taková pohoda. Ale úplně upřímně, ona ta zapařená zadnice za ty zážitky stojí. Kdybychom jeli „normálním“ autem, nebylo by to ono. Před námi je Gerlos Alpenstrasse, náš další zářez na řadící páce. Projíždíme Gerlos a začínáme pomalu stoupat. V těsném okolí silnice se v naprosté pohodě pasou krávy a je jim úplně jedno, že jim těsně za zadkem jezdí auta.

 

Uvažujeme, co by se asi činilo u nás. Domnívám se, že by přijela městská i státní policie v doprovodu veterináře a všechny by pozatýkala. Tedy myslím ty krávy, doprava by zkolabovala na celé odpoledne a psaly by o tom všechny „Třesky, Plesky“ o „iVčera“ ani nemluvě. Tady je pohoda. Zatím. Jsme na vyhlídce těsně před mýtnicí, která je na této silnici pouze jedna, a to v nejvyšším bodě.

Vedoucí vůz odjíždí, my vyrážíme za ním. Najednou začíná blikat a zpomalovat. Nejdříve si říkáme, že asi čeká na opozdilce. Po zastavení, ale Hanes rozhodí rukama. Je nám jasné, že něco není v pořádku a tak za ním zastavujeme. V tom se z vysílačky ozve, počkejte na nás, nám to nejede. Oznamujeme ostatním, kteří zatím řeší problém u Hanese, že se vracíme. Dojedeme na vyhlídku a tam stojí kolega a je na tom asi jako já ve Vídni. Hadičky vypadaly v pořádku tak jsme si cvičně rozebrali karburátor. Pak mě napadlo se ho zeptat, kdy naposledy čistil sítko u čerpadla. Když mě odpověděl „ a které?“ byl jsem doma. Pak už to byla rutina. Za chvíli motor naskočil a my mohli jet za ostatními. Právě zavírali kapotu. Hádejte, čím to bylo na druhém autě. Ano, správně! Zanesené   sítko u čerpadla. Tak jsem si říkal, každý něco opravuje, ale jenom já si to musím vybrat v tu úplně nejhorší chvíli. A pak ještě jeden rozdíl tady je. Já okolo auta lezu jako blbec, všechno se snažím mít pintlich a nakonec jsem na tom hůř, než ti co na kašlou a prostě sednou a jedou.

Na druhý pokus projíždíme mýtnicí a silnice začíná klesat. Zastavujeme na parkovišti odkud je nádherný výhled na protější hory a nepřehlédnutélné Krimmelské vodopády. Svým průtokem a celkovou výškou 380 m patří k největším v Evropě. Bohužel nemáme dostatek času, abychom se u nich zastavili. Všechno se stihnout nedá. Po prohlídce a nezbytném focení nasedáme a pokračujeme ve sjezdu do údolí. V Mittersill se stáčíme k severu na Kitzbühel. Naším dnešním cílem je penzion Blumberg v Oberndorf inTirol. Tady už to známe, zde jsme byli ubytováni při naší loňské cestě. Po přivítání s majiteli a ubytování se už těšíme na večeři. A máme se na co těšit. To není večeře, to jsou lukulské hody. Steaky na grilu, žebírka a na závěr ještě speciální klobásky. A na trávení panáček tradičního tyrolského šnapsu. Tak nám krásně ztěžkli nohy, že se nám nechce ani hnout. A také není potřeba a tak sedíme na terase, popíjíme pivko, prohlížíme si fotky, no prostě je nám báječně. Jediné, co trošilinku kazí náladu je skutečnost, že zítra odjíždíme domů. Ale tak to prostě bývá, že to krásné trvá jenom chvilku. Alespoň si toho člověk pak víc váží a má na co vzpomínat.

 

Ráno nám počasí dává najevo, že máme vybráno. Vrcholky hor jsou zahaleny do hustých mraků, pouze sem tam jsou na obloze světlejší místa. Doufáme, že než se nasnídáme, že by se to mohlo protrhat, ale naše přání není vyslyšeno a začíná pršet. No žádná sláva, ale pořád je to lepší, než kdyby celou dobu pršelo a při odjezdu vysvitlo slunce. Tak alespoň ta snídaně nám trochu zlepšuje

náladu. No, řekněte sami, může se člověk po ránu mračit, když se má jak prase v žitě?

Naše výprava se rozděluje na dvě skupiny. Někteří mají ještě nějaký program a naše skupina čtyř vozů Š1000 MB / MBX se vrací domů. Loučíme se s ostatními i majiteli penziónu a slibujeme, že se určitě nevidíme naposled. Čeká nás zhruba 500 km a protože trasa, kterou volíme nepatří k nejrychlejším vyrážíme. V tomto počasí toho asi budeme mít za celý den dost. Směřujeme přes Německo na Salzburg a dále okolo Fuschlsee. Po dálnici A1 by to bylo určitě rychlejší, ale ne tak zajímavé. I v dešti je na co koukat. Pokračujeme po východním břehu Attersee, které je třetím největším jezerem Rakouska a na jeho konci najíždíme na A1.

Po dálnici pokračujeme na Linz. Na odpočívadle u Ansfeldenu naposledy dotankujeme a loučíme se slovenskou i rakouskou posádkou. Oni pokračují na Vídeň a mu odbočujeme směr Freistadt k hraničnímu přechodu Dolní Dvořiště. Na našem území zastavujeme u čerpací stanice u Kamenného Újezdu. Já poznamenal, že je to jako loni a Zdenda odpověděl „chybí mi tady má žena“ a vzápětí se opravil a povídá „ chybí mi tady Mášena“. Popřejeme si šťastný zbytek cesty, protože v Českých Budějovicích se od nás pražská posádka odpojuje a dál pokračujeme sami. Déšť nás provází i zbytkem cesty a ustává přesně v moment, když přijíždíme ke garáži.

A co na závěr? Bylo to několik úžasně strávených dní ve společnosti báječných lidí. Chci jim za naši posádku touto cestou poděkovat a už teď se těšíme na další setkání. Auta až na drobné závady sloužila věrně a statečně. A těch pár maličkostí jsme jim už dávno odpustili. Vždyť je to téměř 45 let, co opustila výrobní linku.

Text: Vladimír Liška

Foto: Lukáš Liška

Náhled do galerie na tomto odkazu

http://www.flickr.com/photos/kiwi_obecny/sets/72157627338872277/

***

zwmbx